Street fotografie je upřímná

Mnoho začínajících street fotografů radí jak se vyhnout konfrontaci s lidmi na ulici…

Jednou z častých rad je vyfotit to co chcete mít na snímku a pokud se dotyčná osoba dívá divně, zamiřte foťák znovu na totéž místo a tvařte se že fotíte něco vzadu. Lidi tomu snadno uvěří a budou si myslet že to nejsou oni, koho fotíte.

141/365

Jenže to lidem fotografové lžou. Vy fotíte právě ty lidi a street fotografie je o upřímnosti. Nejen na straně lidí, kteří se záhy vyskytnou na snímku. Je to i o úpřímnosti na druhé straně foťáku. Jedno bez druhého nefunguje.

Nebojte se namířit objektiv lidem do tváře. Pokud nebudou souhlasit a jasně to dají najevo, nechte toho, omluvte se a jděte dál. V opačném případě se usmějte, poděkujte a pokud budou chtít, klidně jim řekněte o co vám šlo. Neříkejte to předem, ztratili byste zajímavý okamžik. Ale potom? Potom můžete jít s těmi lidmi klidně na pivo.

Will You Shoot Me?

Pokud nemáte odvahu tohle dělat, není street foto pro vás. Street foto je o upřímnosti na obou stranách foťáku. To co umožňuje zákon (téměř všechno) je jedna věc, respekt k lidem kolem je druhá a podstatně zásadnější věc.

Flickr vs 500px

David se mě ptal, jak bych popsal rozdíly mezi Flickrem a 500px. A tady jsou rozdíly, které vidím, i pro ostatní.

Základním rozdílem je asi to, že Flickr je lineární zatímco 500px je exponenciální. Je to spíš technický fakt vycházející ze zaměření obou služeb, které rozeberu dál.

500px se většinou prezentuje jako služba pro profesionální a velmi zkušené fotografy. Většinou protože uvnitř firmy probíhají očividně značně boje o to, kam službu směřovat. Byť občas představí změny, které je spíše přibližují k běžným lidem, zaměření na ty lepší stále zůstává dominantní. Oproti tomu se Flickr profiluje jako služba pro každého. Místo, kam se nebudete bát nahrát ani své výcvaky z mobilu. Ostatně, jejich aplikace mají automaticky upload. Zatímco 500px se snaží být uměleckou galerií, Flickr je spíše rodinným albem a deníkem.

Z toho vyplývá i prvotní prezentace fotek. Na 500px jako první uvidíte fotky, které vaši známí označili jako dobré – olajkovali je. K chronologickému výpisu fotek od lidí které sledujete se musí uživatel prokliknout, není primární. Flickr funguje právě naopak a jako první prezentuje chronologický výpis fotek tak, jak je Vaši přátelé nahráli. K detailu uživatele obě služby přistupují stejně, ale to pro lenost uživatelů není zrovna podstatné.

Flickr umožňuje dávat fotkám hvězdičky a následně je kdesi hluboko schovaná možnost toto hodnocení nějak zohlednit. 500px považuje hodnocení za dominantní prvek. Z palců nahoru, srdíček (ano, dvě různé úrovně lajkování) a počtu návštěv sestavují hodnocení. To je i funkcí času takže deset lajků za rok není totéž co deset lajků za minutu. Výsledné hodnocení zařazuje fotku do jedné ze tří kategorií. Dostat se k fotkám s vysokým hodnocením je nesmírně snadné. Ty s horším výsledkem jsou schované stejně jako výsledky na druhé stránce Google – nikdo je nikdy neuvidí.

Flickr navíc klade důraz na skupiny. Fotky lze snadno přidat do volných nebo moderovaných  skupin na nejrůznější téma. Ty větší přitom mívají desítky tisíc uživatelů. 500px nabízí skupiny spíše formou diskuzních fór jejichž použití pro prezentaci fotek je téměř nemožné.

Z toho vyplývá i v úvodu zmíněná linearita a exponenciálnost. Zatímco na Flickru je nahraná  fotka viditelná vždy mezi tou, která je nahraná  pět minut před ní a pět minut po ní, na 500px jsou vidět ty nejlépe hodnocené a ostatní se nikdy moc neprojeví. Pokud tedy máte průměrnější fotky a nejste tak agresivní v jejich marketingu, na 500px si prakticky neškrtnete. Flickr vám ovšem vždy nabídne tolik místa, kolik všem ostatním. Naopak pokud děláte oblíbené fotky, na 500px udělají vše proto aby je natlačili do hlavy úplně všem.

Bohužel popularita není kvalita a tak si na 500px nejvíc užijete s již dobře vybudovaným solidním jménem (lidi si vás najdou), nebo s kýčem. Pro všechny ostatní je Flickr asi vhodnější místo pro prezentaci své práce.

V poslední době také Flickr usilovně pracuje na tom aby uživateli zpříjemnil život. Jak web, tak aplikace pro mobily prošly velmi solidním vývojem a obojí je radost používat. Bohužel 500px se sice vyvíjí, ale dost zmateně a výsledný trend je spíše sestupný. Hlavně v případě webu, protože na mobilní aplikaci dlouho nikdo nesáhl.

Dvoubarevná fotografie

Když jsem před pár měsíci narazil na jednu fotku ze série The Road Not Taken od Maria Vietha, usoudil jsem že to musím mít. Tahle podivná úprava fotky se mi hodně zalíbila, ale dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, jak ji vlastně realizovat. Nakonec jsem si s Photoshopem poradil a tady je, jak jsem postupoval.

Základem je vybrat fotku. Následující úpravy fungují nejlépe s fotkami, které mají několik málo dobře definovaných světelných zdrojů a jednoduchý pozvolný přechod od nejsvětlejších části fotky k těm nejtmavším. Noční fotky se nabízí jako nejvhodnější základ. Špatně to dopadne naopak s fotkou prosluněného lesa, kde je díky listí a větvím velké množství detailů, které následný výsledek rozbijí na malé kousky.

Originál

Vzhledem k tomu, že cílem je pouze dvoubarevná fotka, začal jsem převodem barevné fotky na černobílou. Buďto přidáním Black & White nebo Hue/Saturation vrstvy. V prvním případě mi posloužila automatika photoshopu, v tom druhém stáhnout saturaci na nejnižší možnou hodnotu (-100). Následně jsem ještě trochu doupravil tonalitu fotky pomocí vrstvy Brightness/Contrast tak, aby lampy byly zcela bílé a zbytek fotky přecházel zvolna až k téměř černé. Histogram se tak roztáhl přes celý svůj rozsah.

Černo-bílá

ChannelsZ Mariovy fotky je zřejmé, že je potřeba jednou barvou obarvit stíny (tmavá místa na fotce) a druhou světla (svetlá místa). Photoshop umí vytvořit výběr oblastí podle jejich světlosti tak, že nejsvětlejší pixely jsou vybrány zcela, tmavší pak proporcionálně k tomu jak světlé jsou. K tomu slouží Cmd + klik na RGB kanál fotky. Jaké jsou klávesové zkratky Photoshopu pro Windows nemám tušení, ale hádám že Ctrl místo Cmd bude fungovat.

Pro výběr stínů poslouží stejná zkratka následovaná invertováním výběru pomocí klávesové zkratky Cmd + Shift + I, případně přes menu Select ➞ Inverse.

Dalším krokem je vybrat stíny v současné fotce, vytvořit novou vrstvu a vytvořený výběr vyplnit barvou. Poslouží Paint Bucket Tool. Já jsem vybral oranžovou (#c19402) pro světla, respektive fialovovou (#550189) pro stíny.

Aby přechod mezi barvami nebyl tak ostrý, na každou z vrstev jsem aplikoval gaussovo rozostření (Filter ➞ Blur ➞ Gaussian blur…) s poloměrem 8 px. Dále je potřeba nastavit režim dvou barevných vrstev na Linear Light. Nakonec jsem si už jen hrál s průhledností a vyplněním těchto dvou vrstev. Stíny jsem nastavil na Fill: 50 %, Opacity: 58 %; světla pak na Fill: 61 %, Opacity 100 %.

Výsledek

Na závěr jsem přidal vinětaci proto aby okraje fotky skutečně mizely do temnot a nezůstaly příliš světle fialové.

Layers

 

Příklad focení do RAWu

První fotka je po úpravě tak, jak byla publikovaná v rámci Projektu 365. Konkrétně se jednalo o den 125. Vysoký kontrast, pouze siluety lidí i domů kolem.

Muž a žena
Muž a žena

Druhá fotka je rychlá ukázka toho, co všechno je v RAWu uložené. Ve stínech se sice začíná projevovat hodně silný barevný šum i přes ISO 100, ale nějaké detaily z toho lze získat. A není jich málo.

11270687_993215650697179_1923608402427232372_o

Na závěr ještě třetí fotka je tak, jak ji viděl foťák. Jedná se o automaticky nastavené parametry, náhledový JPEG a také to, co jsem viděl na displeji foťáku když jsem stiskl spoušť.

11289028_993215644030513_5772598991496476352_o

Tohle je poměrně extrémní příklad, kdy jsem záměrně nastavil foťák tak, aby stíny byly černé. Nicméně je vidět, že i ze zdánlivě černé plochy lze získat obraz. Pokud budete fotit do JPEGu, budou takové části fotky zcela ztracené. A stejně to funguje i na opačné straně histogramu – v přepálených částech snímku.

O výbavě

Foťák a objektiv jsou jen nástroje k vytvoření fotografie. Proto je dobré se na ně nesoustředit stejně, jako se člověk při opravě auta nesoustředí na šroubovák. Soustřeďte se na to, čeho chcete dosáhnout – na fotografii. Scéna před Vámi, lidi, světlo a stín. Tou nejdůležitější části procesu zvaného fotografování není technika. Jsou to Vaše oči a Váš mozek který Vám dává nápad a chuť ho realizovat.

20150415_17-26-17_03_HQ

V pouliční fotografii je často rozhodující rychlost reakce. Lidi se hýbou, scéna se mění. Dost často je potřeba nejdřív fotit, potom přemýšlet. Proto je nesmírně důležité znát svůj foťák a umět ho používat bez přemýšlení. Používejte cokoliv, co máte (DSLR, bezzrcadlovka, mobilní telefon…) a používejte to tak často jak jen můžete. To je jediná cesta, jak se naučíte fotit bez přemýšlení. A bez váhání. Podobně jako chodíte bez nutnosti stále přemýšlet kam dát levou nohu a kam tu pravou. Proto není nevýhoda mít jen jeden foťák a jeden objektiv – ve skutečnosti je to dobrá věc.

Po stovkách fotek se objeví nějaké problémy. A pouze po nějakých fotkách – po hromadě fotek – budete schopní takové problémy správně pojmenovat. Pomalé automatické ostření; příliš krátká, nebo naopak příliš dlouhá ohnisková vzdálenost; nedostatečná citlivost; příliš těžké vybavení… Vyřešit můžete jen ty problémy, které dokážete pojmenovat.

Rain on Riverside

Kam tím mířím? Nekupujte si hned na začátku ten nejdražší foťák, jaký si můžete dovolit. Stejně nedokážete posoudit který foťák je pro Vás ten nejlepší. A nikdo jiný Vám s tím nepomůže. Naučte se místo toho používat to co máte a později budete schopní určit, kde hledat něco lepšího. Nebo s tím co máte budete natolik spokojení, že nebudete mít potřebu kupovat cokoliv jiného. Pochopit, potom nakoupit – ne naopak.

V současné době používám bezzrcadlovku (kompakt s vyměnitelným objektivem) Sony NEX-7 s objektivem Zeiss Touit 32 mm, f/1.8. NEX-7 nenabízí citlivost jako moderní full-frame foťáky. Také má jen kontrastní měření pro automatické ostření – chybí mu fázová detekce. Kvůli tomu je jeho automatické ostření v některých podmínkách dost pomalé. Na druhou stranu je to malý a lehký foťák který není nijak nápadný. Pro ostatní lidi je asi tak zajímavý jako iPhone – většina z nich si ho vůbec nevšimne. Když se zeptáte v nějaké diskuzi, který foťák je nejlepší, pravděpodobně dojdete k závěru že Canon D1, nebo něco podobného, je ta nejlepší volba. A pokud si ho následně koupíte, nejspíš se k pouliční fotografii nikdy nedostanete. Je to velký a hodně těžký foťák. V některých ohledech je nepochybně lepší než můj NEX-7, ale já bych neměnil. Nejspíš by mi upadla ruka bolestí po hodině chození po městě. Plus by o mně věděl každý dřív, než bych stiskl spoušť.

Not Everyone Can Be a Hero

Foťák je sice asi nejdražší část vybavení, ale je potřeba zvážit i jiné věci. Například pohodlnou obuv. Další položkou je software – něco na třídění a upravování fotek (já používám Adobe Lightroom) a něco na jejich prezentaci (galerie jako je Flickr, 500px, nebo prostě jen Facebook). Můžete si vybrat později, ale je dobré mít hned na začátku nějakou ucelenou představu. I když později některé věci změníte, budete mít jasno. A když nebudete zmatení Vy, nebudete mást ani ostatní. Vaši přátelé, kolegové nebo lidé kteří prostě jen sledují Vaše fotky budou vědět, kde hledat Vaši nejnovější práci. A oni to rozhodně ocení.

Změna pravidel

Poslední týden dva týdny utekly jako voda a můj Projekt 365 narazil na drobné problémy, které spočívají v přídělech času nebo v kvalitě fotek. Snažím se dostat ven každý den, ale focení mi zabere zhruba tři až čtyři hodiny denně. To není málo a jsou tu i důležitější věci – například hledání nové práce. Proto jsou dny, kdy se ven s foťákem nedostanu ani kdybych se rozkrájel.

X-Men

Druhým problémem je kvalita fotek. Od začátku jsem přemýšlel nad tím, jak k fotografování chci přistupovat. A došel jsem k tomu, že chci do alba Projektu 365 přidávat jen ty fotky, za kterými si stojím. Ty které se líbí mně. I přes mojí snahu se ovšem nezadaří každý den. A tak jsou dny s fotkami, které se mi nelíbí nebo nelíbí dost na to, abych je tahal na světlo světa.

Takže moje 365ka bude dál o snaze dostat se den co den ven s foťákem a o snaze pokoušet se vyfotit něco pěkného. Ale pokud se nezadaří a během dne nezvládnu nic dobrého, nic zveřejňovat nebudu. Nechci to lámat přes koleno a hlavně nechci říkat „Nic lepšího nebylo“ ve chvíli, kdy se mě někdo zeptá, proč jsem publikoval nějakou fotku. Je to asi to nejhorší, co jsem kdy napsal do komentáře pod svojí fotku.

Počítám, že po Projektu 365 začnu fotky schovávat a zveřejňovat je až když se uleží a já od nich získám nějaký odstup. Nicméně teď na to není vhodná chvíle protože 365 je hlavně o tom naučit se chodit fotit. Pravidelně, bez ohledu na počasí, bez ohledu na náladu… zvyknout si fotit.

Arriving

Během posledních dní jsem pochopil, že musím chodit fotit bez mobilu. Nebo ho aspoň přepínat do režimu, kdy je zticha a nevibruje. Na focení to chce tak nějak klid, abych se mohl rozhlížet kolem, sledovat lidi, snažit se pochopit co a proč dělají… A věčně vibrující mobil to dost boří. Zvlášť když příchozí mail nedokážu nechat bez povšimnutí a jsem zvědavý, co kdo chce.

This is Mine

Při krátké návštěvě Londýna jsem si taky uvědomil, jaký mi dělá problém fotit v cizích městech. Ať už jsem byl v Paříži, Miláně, Vancouveru, nebo Wuhanu, vždycky mi nové prostředí přišlo zajímavé a vzrušující. Ve výsledku jsem měl snahu pokaždé fotit všechno možné. Naprosto všechno. Není úplně snadné v novém prostředí trochu vychladnout a začít opět rozlišovat co je zajímavé a co je blbost.

Při sledování různých videjí a čtení článků na cizích blozích jsem měl dojem, že fotograf by si měl všímat hlavně toho, co ostatní přechází bez zájmu. Že to zapomenuté je to hlavní. Není. To co fotograf musí dělat je vnímat pokud možno všechno a mít celý obrázek (jak příznačné). Následně rozhodovat o tom, co je a co není důležité. A taky jak to zachytit, aby to důležitě vypadalo i na fotce. Nefotil by přeci nepodstatné věci, že ne?

Expecting Rain

Výzva do dalších dní se týká úpravy fotek. Málokdy se mi podaří fotku upravit tak, aby odpovídala tomu, co jsem viděl. A co jsem vidět chtěl. Nebudu si nic nalhávat. Člověk vidí realitu svýma očima a často tak, jak ji vidět chce. Rád bych pak lehké úpravy fotky využil k tomu, abych vám mohl ukázal co jsem viděl a vnímal já. Zbýva se to naučit.

Odkaz k tématu: Leigh Diprose: See The World Through Your Own Eyes

Lidi a mesto

Minuly tyden jsem dosel k zaveru, ze fotky s lidma jsou proste lepsi. Zivejsi a zajimavejsi. Takze jsem se vydal hledat lidi.

Place for Rest

Na zacatku jsem moc uspesny nebyl. Pozdeji prisly na radu turisticky atraktivni lokality. Teoreticky kdyz nekde najdu hodne lidi, najdu tam i neco zajimaveho k foceni. Ani hovno… Lidi je tam sice hodne, ale vsichni chodi jako plamenaci. Nejsou zajimavi, nedelaji nic zajimaveho. Jen chodi a foti – vetsinou sami sebe. Mnohem zajimavejsi jsou lidi, kteri ve meste ziji sve zivoty. Vic nez ti, kteri prijeli obdivovat stare hodiny, domy, nebo mosty.

MHD je celkem dobry zacatek. Spousta lidi jezdi od nekud nekam a na vetsine z nich je videt, ze maji svych starosti dost. Chvili stat v metru nebo na zastavce tramvaje a sledovat lidi mi vzdycky pripadalo zajimave. Snazit se hadat, co ktery z nich resi a z jakeho duvodu. Tak proc u toho nepouzivat i fotak?

Catching Up

Z postavani na zastavkach vznikaji podstatne zajimavejsi fotky nez z bloumani na Karlove moste. Obecne mam MHD rad, takze kdyz uz jsem na zastavkach postaval, nastoupil jsem obcas do neceho, co zrovna prijelo. Je to dalsi vec, ktera me bavi. Jezdit po meste tim, co zrovna zastavi na zastavce. Bez ohledu na to kam to jede. Pri jizde sleduju mesto, casto ctvrti ve kterych jsem nikdy poradne nebyl. A kdyz me neco zaujme, vystoupim a jdu se na to podivat. Tak po pul hodine chuze zpravidla dorazim na dalsi zastavku a kolecko se uzavira.

Wet Window Philosophy

Pri podobnem cestovani jsem si zacal vybavovat, kde jsem vzdycky potkal ty nejzajimavejsi lidi – v nejakych zapadlych castech mesta. Paradoxne tam, kde bych lidi vubec necekal se toho obvykle delo nejvic. Musel jsem cekat, chodit dokola po sidlisti nebo po parku, sledovat co se kolem deje, ale vzdycky jsem se dockal. V historickem centru mesta si nehraji rodice s detma, nikdo tam nevenci psy, ani tam lidi nehrajou hry.

Vzit fotak a jit tam, kde zijou lidi je to nejlepsi co muzu udelat. Ono je to asi nad slunce jasne, ale me trvalo skoro mesic, nez jsem si vzpomnel na svoji nejoblibenejsi cinnost ve meste. Vlastne sledovani beznych lidi ve mestech bylo to, co me kdysi dostalo ke geocachingu.

Frisbee Match

A abych mel ve vecech poradek, venoval jsem se tenhle tyden o poznani min cteni knizek a clanku. Misto toho jsem rozbehal jednoduchy weblog. Misto, kde uz vzdycky zustanou tyhle clanky a postrehy a kde se budou zpetne dohledavat lip nez na Mediu nebo na socialnich sitich.

Krome blogu samotneho je zde i galerie fotek z projektu 365 – 365.radovan.be. To proto aby bylo nazorne videt, zda jsem se behem foceni nekam pohnul. Nebo ne.

 

Treti tyden nastal

365 dni znamena 52 tydnu. Mam za sebou treti a s nim i par zajimavych fotek a novych poznatku. Pomalu se snazim posunout k vic dynamickym pohledum na mesto. Coz ovsem vyzaduje znacnou trpelivost a ne vzdy je to kompatibilni s mymi pravidly 365.

Prvni den tretiho tydne jsem se vydal do mesta s fotakem s naivni predstavou, ze nejake ty lidi zachytim. Ani hovno zlata rybko… V deset vecer jsem se vracel domu pro stativ a sel fotit alespon architekturu — kancelarskou budovu u =M= Strasnicka. Pri ceste kolem vypada zajimave, bohuzel spojeni lidske oko & mozek, na rozdil od fotaku, dokaze pomerne statecne eliminovat okolni zelen. Na fotce to vypadalo spatne. Nakonec me zaujaly kolem jezdici tramvaje. Stacilo pockat pul hodiny na tu spravnou. Stare dobre Tatry T3 (na fotce) nebo CKD T6A5 vypadaji na nocnich fotkach nejlepe diky vysoke stavbe kde je mezi prednimi svetly a okny znacna mezera. Navic dvoubarevna diky laku DPP.

Pri bloumani mestem jsem se snazil zachycovat spise aktualni momenty a architekturu si nechat jen pro pripad, ze to uz jinak moc neslo. Nicmene nocni Praha umi byt velmi pusobiva. Napriklad Danube House pri pohledu ze Stvanice vynika svoji ostrou geometrii. S lidmi, alespon naznacenymi, je to ovsem lepsi. Zajimavejsi a jednoduse zivejsi.

Jenze lovit lidi neni uplne snadne. Oni se typicky vyskytuji tam kde nemaji a ne tam kde je ocekavam. Kdyz napriklad jezdim do prace metrem, dobihace blokujici dvere vidim snad pri kazde jizde. Ale kdyz ve stanici na takove lidi cekam abych si je vyfotil — ten moment kdy se tlaci do zavirajicich se dveri — nikde nejsou. Ale trpelivost ruze prinasi. Rozhodne me to odnaucilo chodit od nekud nekam, mit plan.

Obvykle si na jeden den naplanuji mista, kam bych mohl zajit. Tak tri ctyri, protoze prvni nikdy nevyjde. A pak pomalu vyrazim. Chodim spis pomalu a casto se na zajimavem miste zastavim, postojim nebo si sednu. Jen tak koukat kolem sebe je uzitecne. Kdyz se zastavim a jen tak cumim kolem sebe, spousta veci vypluje na povrch. Ruzne kompozice, ruzne moznosti, ktere misto nabizi. Kdyz napriklad jen jdu kolem, nevsimnu si ze lidi chodi i do tech zapomenutych dveri. Nebo ze kolem jezdi autobus, ktery v urcitem momentu vyborne osvetluje jinak cernou cast prostoru. Chce to cas. Cim vic casu a trpelivosti, tim lepe se clovek szije s mistem a tim lip zvladne vymyslet, jak ho vyfotit aby to vypadalo dobre.

A pak bum… Cely tenhle plan se rozpadne, protoze banda ozralych Rusu zacne odpalovat ohnostroj na naprosto nepochopitelnem miste.

S bandou ozralu jsem si vsiml zajimave vlastnosti meho stativu. Ma klouby, ktere svym chovanim pripominaji olejove tlumice. At uz je jejich konstrukce jakakoliv, chovaji se presne tak. Pokud stativ nastavim, je potreba mu dat jeste par sekund na to aby si “sednul”. Pokud mu cas nedam, je vysledkem pohybova neostrost… v tomhle pripade dokonce sipky z lamp. Na druhou stranu tohle tlumeni je pravdepodobne duvod, proc me dosud nezklamal ani pri foceni v silnem narazovem vetru. Konkretne je to Vanguard Alta CA243AP.

Tento tyden me naucil nosit s sebou stativ porad. Nikdy nevim kdy ho budu potrebovat. I kdyz se snazim fotit pohyb mesta, stativ je k nezaplaceni. Obcas je ten pohyb pomalejsi, nebo zamerne ma vyznivat do ztracena — viz foto v zahlavi prispevku z uzkych ulicek prazskeho hradu. Pak se stativ hodi.

Dalsi vec, kterou jsem se naucil tak nejak nechtene je cernobila fotografie. V momente, kdy barvy nejsou dulezite je radeji vypoustim zcela. Aby nerusily. Pri nocnim foceni jsou casto stejne tak nevyrazne, ze fotka vypada lepe cernobila nez tak-trochu-barevna.

Na zaver pad odkazu, ktere mi prisly uzitecne: Ultimate Guide to Composition, Part #1; Part #2; Beyond the Textbook: How to Find World-Class Compositions. Jsou to spise lehke naznaky po povrchu tematu, ale jako zacatek dalsiho studia poslouzi dobre. Ve tretim odkazovanem clanku je zminene i to “flakani” v miste foceni. A na zaver jednoducha a rychle pochopitelna kniha prevazne na tema kompozice: Pravidla fotografovani a kdy je porusovat.

V knize jsou popsana pravidla nad kterymi spousta radoby-fotografu ohrnuje nos s tim, ze pravidla jsou pro lamy a dinosaury. Nicmene naucit se ta pravidla je dobry zacatek. Naucit se je porusovat dobrym pokracovanim. Uz par zakladnich pravidel pomuze k lepsi fotce. Divak sice nedokaze rict proc je pak fotka hezci, nevi to, ale pozna ze je to prijemnejsi pohled.

Bohuzel je treba dodat, ze znat teorii je jedna vec. Naucit se ji aplikovat a takrikajic ji videt “real-time” je vec uplne jina. Tim spis pokud lovite ne zcela predvidatelne se pohybujici lidi. Ale to uz je otazkou treninku. Takze hura do ctvrteho tydne.

Patnact dni

Ze 365 dni mam za sebou patnact. Tedy patnact ruznych fotek na ruzna temata. Zaroven s focenim mam za sebou dve knihy a asi tricet ruznych blogpostu. A neco malo zkoumani toho, jak vypada dobra fotka od dobreho fotografa. Pripadne obraz od dobreho malire.

Povetsinou jsem fotil Prahu. To co mi na tomhle meste pripada zajimave a pekne. Ale nejak je to nuda. Nuda v mem podani a mozna ze to bude nuda at to podam jakkoliv. Domy se nehybou, reka je — az na vyjimky behem zaplav — porad stejna. Neni to ono. Navic se mi zda, ze az na ruznou tvar mlhy je Praha nafocena profesionaly tam a zpet. Jina mesta na tom nejsou o moc lip. Z tehle oblasti fotografie mam ponekud stisnene pocity.

Jiz drive me pomerne dost zaujalo street photo. To neni o domech a jinych nehybnych castem mesta, ale naopak o tom co mesto ozivuje. Tedy o lidech mezi temi domy. Zda se mi, ze v takovych fotografiich je vic mista pro pribeh. A zkusenejsi fotografove mi tohle i potvrdili. Nicmene z meho pohledu to neni o pribehu, ktery na fotce je, ale ktery tam naopak neni.

Je to jako s nejasnymi filmy. Ty filmy, ktere me nejvic bavi jsou ty, ktere mi nedavaji vsechny detaily. Maji otevreny konec (Inception) nebo maji dost mlhavy cely prubeh (Sucker Punch). Kazdopadne umoznuji po shlednuti jeste hodiny sedet a premyslet, co se to v nich vlastne odehralo, neodehralo a mohlo odehrat. Lakaji me i takove fotografie. Ty ktere tak nejak nakousnou situaci a nechaji na divakovi, at si dela co chce.

Neumim to! To je jasne predem. Ale rad bych se to naucil. Takze zvolna necham baraky barakama a budu se snazit fotit lidi, situace, pribehy. Baraky si necham jako zalohu pro pripad, ze dany den nic lepsiho nezvladnu. Stale si na nich muzu trenovat kompozici — nehybou se, neutikaji.

A rozhodne budu vic delat fotky pro sebe a min resit kolik lidi to olajkovalo. Mam dost pocit, ze neni absolutne zadna vazba mezi kvalitou fotky a poctem lidi, kterym se libi. Coz mi potvrzuje design z oblasti mobilnich aplikaci kde nejoblibenejsi a nejvychvalovanejsi je neco, z ceho bych se i ja — nedesigner poblil. A z ceho si designeri kolem mne obvykle rvou vlasy, trhaji nehty a strkaji klacky do oci. Stejne tak je to asi se vsim. Budto to budete delat pro masy a nadbihat kazdemu, nebo to budete delat podle vlastnich meritek kvality a mozna se nekdo prijde podivat. Jelikoz foceni je muj soukromy projekt, budu sledovat spis svoje vlastni pocity a kaslat na vsechny kolem. Prirozene s vyjimkou rozumne zpetne vazby, ta se vzdycky hodi. Jenze tu z lajku jeste nikdo neziskal.

A ted k jedne technicke zalezitosti. Na jednom blogu portretniho fotografa jsem se docetl zajimavou radu. Bohuzel uz netusim, kde jsem to potkal — takze bez kreditu. Fotograf radil nastavit fotak tak, aby zobrazoval fotky cernobile. V RAWu budou fotky porad barevne. Nicmene na cernobilem nahledu (v hledacku) je mnohem lepe videt, zda je model(ka) spravne nasvicena. Lepe vyniknou stiny.

Chvili jsem nad tou radou premyslel a pak si vybavil ty hromady cernobilych fotek, ktere jsem poruznu videl. Lidi si casto mysli, ze kdyz je to cernobile, je to umeni. Nebo je to hezci. Obcas tomu tak i je. Nicmene vysledek je zpravidla ten, ze B/W fotky od nezkusenych lidi jsou tak zvlastne nijake. Zadny kontrast, zadne misto ktereho bych se mohl chytit. Mam z nich pocit bezmoci a ztracenosti.

Vzal jsem to trochu z druheho konce. Fotka je hlavne zachyceni svetla. Az potom jde o ruzne odstiny svetla. Nebude fotka lepsi, kdyz bude zajimava i bez barev a barvy tomu jen neco pridaji? V ramci toho co vim ted se zda ze bude. Zacal jsem tedy upravovat fotky v cernobile s tim, ze poladim tony, kontrast a podobne veci a az budu spokojeny s B/W fotkou, barvy vratim zpet. V Lightroomu je to soupatko sem, soupatko tam. A zatim se zda, ze pokud je fotka “prehledna” cernobila, je hezci i v barve. Zatimco pokud je B/W fotka nijake sede peklo, barvy ji uz nepomuzou.

Prirozene mam na mysli priklady, ktere jsem zatim mel moznost vyfotit. Hadam ze pole tulipanu do tohoto schematu zapadat moc nebude, ale ve meste je dobe zacit bez barev a vyladit tony. A az potom resit barvy. Pripadne fotku nechat bez barev.

Projekt 365

Nekolik tydnu jsem sledoval znameho a jeho 365. Kazdy den postnul na socialni site jednu fotku. Ocividne bez daneho tematu — proste fotku. Ten koncept mi neni neznamy a uz jsem ho dvakrat zkousel. Vzdycky na Instagramu. A vzdycky neuspesne. Clovek se chybama uci, takze proc tutez chybu nezopakovat potreti?

Rozhodl jsem se zacit znovu a aby to melo nejakou formu a hlavne vyznam, dat tomu patricne mantinely. Budu pouzivat fotak, ne mobil — fotak. Bavi me fotit hlavne tri veci: velke dopravni prostredky, mesto, priroda. To jsou veci, pro ktere musim ven. Zadne kocky doma, zadne geekoviny v kancelari. A jak uz z nazvu “365″ vyplyva, musim dat kazdy den jednu fotku. Zadne ze jeden den nasekam deset fotek a z toho budu zit tyden.

Muj Projekt 365 tedy znamena jit kazdy den ven s fotakem a poridit par fotek. Vybrat tu nejlepsi. Zaradit ji do galerie na 500px. Den za dnem. Kdyz jsem neuspel s 365 driv, urcite uspeju kdyz si to udelam jeste tezsi.

Muj cil je stejny jako cil sportovcu. Proste trenovat. Potencialni bezec zacina s plazenim po spinave zemi, pokracuje chuzi, behem puvodniho americkeho obyvatelstva a nakonec i beha. Casem beha i dobre, rychle nebo dlouho. Stejne tak ja zacnu se svymi vycvaky ktere v sobe nemaji nic nez barevne pixely a trochu doufam, ze se nekam dostanu. Kazdy den par snimku, kazdy den si z toho neco vzit a kazdy dalsi den udelat par lepsich snimku. Poprat se s nechuti vylezt do toho hnusneho pocasi i s neschopnosti vymyslet, co vlastne tam venku fotit. Jit a fotit!

Mezi tim focenim cist pomalu a jiste knihy a delat to, co se mi pri programovani osvedcilo — vykradat praci tech, kteri to umi. Ciste se pokusit zopakovat to, co nekdo jiny udelal dobre. Zjistit co udelat pro to, aby to vypadalo podobne nebo stejne.

Vetsinou se ven dostanu az v podvecer. At uz pracuju, nebo si jen vychutnavam lenivy vikend. V zime to tedy znamena chodit ven za tmy, pri trose stesti tesne pred soumrakem. Takze v zasade z mych prvnich par dni vypadly predevsim nocni fotky — stativ, dlouha zaverka, boj se silnym narazovym vetrem i odrazy poulicnich lamp uvnitr objektivu.

Co si z tech prvnich fotek hlavne snazim odnest jsou prsty bez omrzlin a ladeni barev tak, aby fotky odpovidaly tomu, co jsem na miste videl. A aby vypadaly tak nejak normalne. Coz ve meste ktere osvetluji oranzove sodikove vybojky neni tak uplne snadne. Oranzove je vsechno. Oranzova je modroseda reka, oranzova je sedomodra obloha, oranzove jsou domy i lidi. Jen zmenit teplotu barev snimku nepomaha, protoze je to cele zkreslene. Vetsinou jsem skoncil u posunu snimku k modremu konci spektra a zaroven lehkemu odbarveni vseho, co je zlute az oranzove. Pak to zacina vypadat tak, jak vypada zimni noc — chladne.

S prodluzujici se zaverkou je i zajimave sledovat, co vsechno zacne mizet. Na Staromestskem namesti jsem zkousel fotit dav lidi. Pri zaverce ve zlomcich sekundy se vsichni lidi zastavi a lidi na fotce zacnou vypadat jako terakotova armada. Tak zvlastne mrtve. Pri desitkach sekund se naopak vsichni ztrati v sedem stinu. Sekunda nebo dve je zajimavy kompromis kdy se chodici lidi zacinaji rozplyvat do beztvarych stinu zatimco ti, kteri se na chvili zastavi a neco si prohlizi, zustanou pevnou soucasti sceny.

Zajimave i bylo hodinu postavat u Zizkovske veze a sledovat jak se se zapadajicim sluncem a ztmavujici se oblouhou pomalu vynoruje z nezajimaveho seda samotna vez. Ve dne je vez sedo-bila pricemz bila je nejvyssi cast. Ta nejvic ponorena ve svetle obloze. V noci je ovsem nasvetlena v barvach ceske trikolory — modra, cervena, bila. Pricemz bile je osvetleny nejvyssi segment veze, ktery ma ciste bily obklad. S ubyvajicim svetlem tak vez zacne pomalu vystupovat nad strechami domu a pomalu se stane zarici dominantou Prahy.

Na zaver dodam, ze netusim zda je tenhle prvni prispevek taky posledni, nebo ne. Nepripada mi to zajimave, ale psat prispevek na blog je mensi problem nez po dvou mesicich zjistovat, jak se ovladat Destiny na Xboxu. Plan by ovsem byl — sem tam dat dohromady par poznatku, ktere jsem si z foceni odnesl. At uz co se tyce ovladani fotaku, foceni samotneho nebo toho, co a kde je k foceni v Praze.