Lidi a mesto

Minuly tyden jsem dosel k zaveru, ze fotky s lidma jsou proste lepsi. Zivejsi a zajimavejsi. Takze jsem se vydal hledat lidi.

Place for Rest

Na zacatku jsem moc uspesny nebyl. Pozdeji prisly na radu turisticky atraktivni lokality. Teoreticky kdyz nekde najdu hodne lidi, najdu tam i neco zajimaveho k foceni. Ani hovno… Lidi je tam sice hodne, ale vsichni chodi jako plamenaci. Nejsou zajimavi, nedelaji nic zajimaveho. Jen chodi a foti – vetsinou sami sebe. Mnohem zajimavejsi jsou lidi, kteri ve meste ziji sve zivoty. Vic nez ti, kteri prijeli obdivovat stare hodiny, domy, nebo mosty.

MHD je celkem dobry zacatek. Spousta lidi jezdi od nekud nekam a na vetsine z nich je videt, ze maji svych starosti dost. Chvili stat v metru nebo na zastavce tramvaje a sledovat lidi mi vzdycky pripadalo zajimave. Snazit se hadat, co ktery z nich resi a z jakeho duvodu. Tak proc u toho nepouzivat i fotak?

Catching Up

Z postavani na zastavkach vznikaji podstatne zajimavejsi fotky nez z bloumani na Karlove moste. Obecne mam MHD rad, takze kdyz uz jsem na zastavkach postaval, nastoupil jsem obcas do neceho, co zrovna prijelo. Je to dalsi vec, ktera me bavi. Jezdit po meste tim, co zrovna zastavi na zastavce. Bez ohledu na to kam to jede. Pri jizde sleduju mesto, casto ctvrti ve kterych jsem nikdy poradne nebyl. A kdyz me neco zaujme, vystoupim a jdu se na to podivat. Tak po pul hodine chuze zpravidla dorazim na dalsi zastavku a kolecko se uzavira.

Wet Window Philosophy

Pri podobnem cestovani jsem si zacal vybavovat, kde jsem vzdycky potkal ty nejzajimavejsi lidi – v nejakych zapadlych castech mesta. Paradoxne tam, kde bych lidi vubec necekal se toho obvykle delo nejvic. Musel jsem cekat, chodit dokola po sidlisti nebo po parku, sledovat co se kolem deje, ale vzdycky jsem se dockal. V historickem centru mesta si nehraji rodice s detma, nikdo tam nevenci psy, ani tam lidi nehrajou hry.

Vzit fotak a jit tam, kde zijou lidi je to nejlepsi co muzu udelat. Ono je to asi nad slunce jasne, ale me trvalo skoro mesic, nez jsem si vzpomnel na svoji nejoblibenejsi cinnost ve meste. Vlastne sledovani beznych lidi ve mestech bylo to, co me kdysi dostalo ke geocachingu.

Frisbee Match

A abych mel ve vecech poradek, venoval jsem se tenhle tyden o poznani min cteni knizek a clanku. Misto toho jsem rozbehal jednoduchy weblog. Misto, kde uz vzdycky zustanou tyhle clanky a postrehy a kde se budou zpetne dohledavat lip nez na Mediu nebo na socialnich sitich.

Krome blogu samotneho je zde i galerie fotek z projektu 365 – 365.radovan.be. To proto aby bylo nazorne videt, zda jsem se behem foceni nekam pohnul. Nebo ne.

 

Treti tyden nastal

365 dni znamena 52 tydnu. Mam za sebou treti a s nim i par zajimavych fotek a novych poznatku. Pomalu se snazim posunout k vic dynamickym pohledum na mesto. Coz ovsem vyzaduje znacnou trpelivost a ne vzdy je to kompatibilni s mymi pravidly 365.

Prvni den tretiho tydne jsem se vydal do mesta s fotakem s naivni predstavou, ze nejake ty lidi zachytim. Ani hovno zlata rybko… V deset vecer jsem se vracel domu pro stativ a sel fotit alespon architekturu — kancelarskou budovu u =M= Strasnicka. Pri ceste kolem vypada zajimave, bohuzel spojeni lidske oko & mozek, na rozdil od fotaku, dokaze pomerne statecne eliminovat okolni zelen. Na fotce to vypadalo spatne. Nakonec me zaujaly kolem jezdici tramvaje. Stacilo pockat pul hodiny na tu spravnou. Stare dobre Tatry T3 (na fotce) nebo CKD T6A5 vypadaji na nocnich fotkach nejlepe diky vysoke stavbe kde je mezi prednimi svetly a okny znacna mezera. Navic dvoubarevna diky laku DPP.


Pri bloumani mestem jsem se snazil zachycovat spise aktualni momenty a architekturu si nechat jen pro pripad, ze to uz jinak moc neslo. Nicmene nocni Praha umi byt velmi pusobiva. Napriklad Danube House pri pohledu ze Stvanice vynika svoji ostrou geometrii. S lidmi, alespon naznacenymi, je to ovsem lepsi. Zajimavejsi a jednoduse zivejsi.


Jenze lovit lidi neni uplne snadne. Oni se typicky vyskytuji tam kde nemaji a ne tam kde je ocekavam. Kdyz napriklad jezdim do prace metrem, dobihace blokujici dvere vidim snad pri kazde jizde. Ale kdyz ve stanici na takove lidi cekam abych si je vyfotil — ten moment kdy se tlaci do zavirajicich se dveri — nikde nejsou. Ale trpelivost ruze prinasi. Rozhodne me to odnaucilo chodit od nekud nekam, mit plan.

Obvykle si na jeden den naplanuji mista, kam bych mohl zajit. Tak tri ctyri, protoze prvni nikdy nevyjde. A pak pomalu vyrazim. Chodim spis pomalu a casto se na zajimavem miste zastavim, postojim nebo si sednu. Jen tak koukat kolem sebe je uzitecne. Kdyz se zastavim a jen tak cumim kolem sebe, spousta veci vypluje na povrch. Ruzne kompozice, ruzne moznosti, ktere misto nabizi. Kdyz napriklad jen jdu kolem, nevsimnu si ze lidi chodi i do tech zapomenutych dveri. Nebo ze kolem jezdi autobus, ktery v urcitem momentu vyborne osvetluje jinak cernou cast prostoru. Chce to cas. Cim vic casu a trpelivosti, tim lepe se clovek szije s mistem a tim lip zvladne vymyslet, jak ho vyfotit aby to vypadalo dobre.

A pak bum… Cely tenhle plan se rozpadne, protoze banda ozralych Rusu zacne odpalovat ohnostroj na naprosto nepochopitelnem miste.


S bandou ozralu jsem si vsiml zajimave vlastnosti meho stativu. Ma klouby, ktere svym chovanim pripominaji olejove tlumice. At uz je jejich konstrukce jakakoliv, chovaji se presne tak. Pokud stativ nastavim, je potreba mu dat jeste par sekund na to aby si “sednul”. Pokud mu cas nedam, je vysledkem pohybova neostrost… v tomhle pripade dokonce sipky z lamp. Na druhou stranu tohle tlumeni je pravdepodobne duvod, proc me dosud nezklamal ani pri foceni v silnem narazovem vetru. Konkretne je to Vanguard Alta CA243AP.

Tento tyden me naucil nosit s sebou stativ porad. Nikdy nevim kdy ho budu potrebovat. I kdyz se snazim fotit pohyb mesta, stativ je k nezaplaceni. Obcas je ten pohyb pomalejsi, nebo zamerne ma vyznivat do ztracena — viz foto v zahlavi prispevku z uzkych ulicek prazskeho hradu. Pak se stativ hodi.


Dalsi vec, kterou jsem se naucil tak nejak nechtene je cernobila fotografie. V momente, kdy barvy nejsou dulezite je radeji vypoustim zcela. Aby nerusily. Pri nocnim foceni jsou casto stejne tak nevyrazne, ze fotka vypada lepe cernobila nez tak-trochu-barevna.

Na zaver pad odkazu, ktere mi prisly uzitecne: Ultimate Guide to Composition, Part #1; Part #2; Beyond the Textbook: How to Find World-Class Compositions. Jsou to spise lehke naznaky po povrchu tematu, ale jako zacatek dalsiho studia poslouzi dobre. Ve tretim odkazovanem clanku je zminene i to “flakani” v miste foceni. A na zaver jednoducha a rychle pochopitelna kniha prevazne na tema kompozice: Pravidla fotografovani a kdy je porusovat.

V knize jsou popsana pravidla nad kterymi spousta radoby-fotografu ohrnuje nos s tim, ze pravidla jsou pro lamy a dinosaury. Nicmene naucit se ta pravidla je dobry zacatek. Naucit se je porusovat dobrym pokracovanim. Uz par zakladnich pravidel pomuze k lepsi fotce. Divak sice nedokaze rict proc je pak fotka hezci, nevi to, ale pozna ze je to prijemnejsi pohled.


Bohuzel je treba dodat, ze znat teorii je jedna vec. Naucit se ji aplikovat a takrikajic ji videt “real-time” je vec uplne jina. Tim spis pokud lovite ne zcela predvidatelne se pohybujici lidi. Ale to uz je otazkou treninku. Takze hura do ctvrteho tydne.

Patnact dni

Ze 365 dni mam za sebou patnact. Tedy patnact ruznych fotek na ruzna temata. Zaroven s focenim mam za sebou dve knihy a asi tricet ruznych blogpostu. A neco malo zkoumani toho, jak vypada dobra fotka od dobreho fotografa. Pripadne obraz od dobreho malire.


Povetsinou jsem fotil Prahu. To co mi na tomhle meste pripada zajimave a pekne. Ale nejak je to nuda. Nuda v mem podani a mozna ze to bude nuda at to podam jakkoliv. Domy se nehybou, reka je — az na vyjimky behem zaplav — porad stejna. Neni to ono. Navic se mi zda, ze az na ruznou tvar mlhy je Praha nafocena profesionaly tam a zpet. Jina mesta na tom nejsou o moc lip. Z tehle oblasti fotografie mam ponekud stisnene pocity.

Jiz drive me pomerne dost zaujalo street photo. To neni o domech a jinych nehybnych castem mesta, ale naopak o tom co mesto ozivuje. Tedy o lidech mezi temi domy. Zda se mi, ze v takovych fotografiich je vic mista pro pribeh. A zkusenejsi fotografove mi tohle i potvrdili. Nicmene z meho pohledu to neni o pribehu, ktery na fotce je, ale ktery tam naopak neni.


Je to jako s nejasnymi filmy. Ty filmy, ktere me nejvic bavi jsou ty, ktere mi nedavaji vsechny detaily. Maji otevreny konec (Inception) nebo maji dost mlhavy cely prubeh (Sucker Punch). Kazdopadne umoznuji po shlednuti jeste hodiny sedet a premyslet, co se to v nich vlastne odehralo, neodehralo a mohlo odehrat. Lakaji me i takove fotografie. Ty ktere tak nejak nakousnou situaci a nechaji na divakovi, at si dela co chce.

Neumim to! To je jasne predem. Ale rad bych se to naucil. Takze zvolna necham baraky barakama a budu se snazit fotit lidi, situace, pribehy. Baraky si necham jako zalohu pro pripad, ze dany den nic lepsiho nezvladnu. Stale si na nich muzu trenovat kompozici — nehybou se, neutikaji.


A rozhodne budu vic delat fotky pro sebe a min resit kolik lidi to olajkovalo. Mam dost pocit, ze neni absolutne zadna vazba mezi kvalitou fotky a poctem lidi, kterym se libi. Coz mi potvrzuje design z oblasti mobilnich aplikaci kde nejoblibenejsi a nejvychvalovanejsi je neco, z ceho bych se i ja — nedesigner poblil. A z ceho si designeri kolem mne obvykle rvou vlasy, trhaji nehty a strkaji klacky do oci. Stejne tak je to asi se vsim. Budto to budete delat pro masy a nadbihat kazdemu, nebo to budete delat podle vlastnich meritek kvality a mozna se nekdo prijde podivat. Jelikoz foceni je muj soukromy projekt, budu sledovat spis svoje vlastni pocity a kaslat na vsechny kolem. Prirozene s vyjimkou rozumne zpetne vazby, ta se vzdycky hodi. Jenze tu z lajku jeste nikdo neziskal.


A ted k jedne technicke zalezitosti. Na jednom blogu portretniho fotografa jsem se docetl zajimavou radu. Bohuzel uz netusim, kde jsem to potkal — takze bez kreditu. Fotograf radil nastavit fotak tak, aby zobrazoval fotky cernobile. V RAWu budou fotky porad barevne. Nicmene na cernobilem nahledu (v hledacku) je mnohem lepe videt, zda je model(ka) spravne nasvicena. Lepe vyniknou stiny.

Chvili jsem nad tou radou premyslel a pak si vybavil ty hromady cernobilych fotek, ktere jsem poruznu videl. Lidi si casto mysli, ze kdyz je to cernobile, je to umeni. Nebo je to hezci. Obcas tomu tak i je. Nicmene vysledek je zpravidla ten, ze B/W fotky od nezkusenych lidi jsou tak zvlastne nijake. Zadny kontrast, zadne misto ktereho bych se mohl chytit. Mam z nich pocit bezmoci a ztracenosti.

Vzal jsem to trochu z druheho konce. Fotka je hlavne zachyceni svetla. Az potom jde o ruzne odstiny svetla. Nebude fotka lepsi, kdyz bude zajimava i bez barev a barvy tomu jen neco pridaji? V ramci toho co vim ted se zda ze bude. Zacal jsem tedy upravovat fotky v cernobile s tim, ze poladim tony, kontrast a podobne veci a az budu spokojeny s B/W fotkou, barvy vratim zpet. V Lightroomu je to soupatko sem, soupatko tam. A zatim se zda, ze pokud je fotka “prehledna” cernobila, je hezci i v barve. Zatimco pokud je B/W fotka nijake sede peklo, barvy ji uz nepomuzou.

Prirozene mam na mysli priklady, ktere jsem zatim mel moznost vyfotit. Hadam ze pole tulipanu do tohoto schematu zapadat moc nebude, ale ve meste je dobe zacit bez barev a vyladit tony. A az potom resit barvy. Pripadne fotku nechat bez barev.

Projekt 365

Nekolik tydnu jsem sledoval znameho a jeho 365. Kazdy den postnul na socialni site jednu fotku. Ocividne bez daneho tematu — proste fotku. Ten koncept mi neni neznamy a uz jsem ho dvakrat zkousel. Vzdycky na Instagramu. A vzdycky neuspesne. Clovek se chybama uci, takze proc tutez chybu nezopakovat potreti?

Rozhodl jsem se zacit znovu a aby to melo nejakou formu a hlavne vyznam, dat tomu patricne mantinely. Budu pouzivat fotak, ne mobil — fotak. Bavi me fotit hlavne tri veci: velke dopravni prostredky, mesto, priroda. To jsou veci, pro ktere musim ven. Zadne kocky doma, zadne geekoviny v kancelari. A jak uz z nazvu “365″ vyplyva, musim dat kazdy den jednu fotku. Zadne ze jeden den nasekam deset fotek a z toho budu zit tyden.

Muj Projekt 365 tedy znamena jit kazdy den ven s fotakem a poridit par fotek. Vybrat tu nejlepsi. Zaradit ji do galerie na 500px. Den za dnem. Kdyz jsem neuspel s 365 driv, urcite uspeju kdyz si to udelam jeste tezsi.


Muj cil je stejny jako cil sportovcu. Proste trenovat. Potencialni bezec zacina s plazenim po spinave zemi, pokracuje chuzi, behem puvodniho americkeho obyvatelstva a nakonec i beha. Casem beha i dobre, rychle nebo dlouho. Stejne tak ja zacnu se svymi vycvaky ktere v sobe nemaji nic nez barevne pixely a trochu doufam, ze se nekam dostanu. Kazdy den par snimku, kazdy den si z toho neco vzit a kazdy dalsi den udelat par lepsich snimku. Poprat se s nechuti vylezt do toho hnusneho pocasi i s neschopnosti vymyslet, co vlastne tam venku fotit. Jit a fotit!

Mezi tim focenim cist pomalu a jiste knihy a delat to, co se mi pri programovani osvedcilo — vykradat praci tech, kteri to umi. Ciste se pokusit zopakovat to, co nekdo jiny udelal dobre. Zjistit co udelat pro to, aby to vypadalo podobne nebo stejne.

Vetsinou se ven dostanu az v podvecer. At uz pracuju, nebo si jen vychutnavam lenivy vikend. V zime to tedy znamena chodit ven za tmy, pri trose stesti tesne pred soumrakem. Takze v zasade z mych prvnich par dni vypadly predevsim nocni fotky — stativ, dlouha zaverka, boj se silnym narazovym vetrem i odrazy poulicnich lamp uvnitr objektivu.

Co si z tech prvnich fotek hlavne snazim odnest jsou prsty bez omrzlin a ladeni barev tak, aby fotky odpovidaly tomu, co jsem na miste videl. A aby vypadaly tak nejak normalne. Coz ve meste ktere osvetluji oranzove sodikove vybojky neni tak uplne snadne. Oranzove je vsechno. Oranzova je modroseda reka, oranzova je sedomodra obloha, oranzove jsou domy i lidi. Jen zmenit teplotu barev snimku nepomaha, protoze je to cele zkreslene. Vetsinou jsem skoncil u posunu snimku k modremu konci spektra a zaroven lehkemu odbarveni vseho, co je zlute az oranzove. Pak to zacina vypadat tak, jak vypada zimni noc — chladne.

S prodluzujici se zaverkou je i zajimave sledovat, co vsechno zacne mizet. Na Staromestskem namesti jsem zkousel fotit dav lidi. Pri zaverce ve zlomcich sekundy se vsichni lidi zastavi a lidi na fotce zacnou vypadat jako terakotova armada. Tak zvlastne mrtve. Pri desitkach sekund se naopak vsichni ztrati v sedem stinu. Sekunda nebo dve je zajimavy kompromis kdy se chodici lidi zacinaji rozplyvat do beztvarych stinu zatimco ti, kteri se na chvili zastavi a neco si prohlizi, zustanou pevnou soucasti sceny.


Zajimave i bylo hodinu postavat u Zizkovske veze a sledovat jak se se zapadajicim sluncem a ztmavujici se oblouhou pomalu vynoruje z nezajimaveho seda samotna vez. Ve dne je vez sedo-bila pricemz bila je nejvyssi cast. Ta nejvic ponorena ve svetle obloze. V noci je ovsem nasvetlena v barvach ceske trikolory — modra, cervena, bila. Pricemz bile je osvetleny nejvyssi segment veze, ktery ma ciste bily obklad. S ubyvajicim svetlem tak vez zacne pomalu vystupovat nad strechami domu a pomalu se stane zarici dominantou Prahy.

Na zaver dodam, ze netusim zda je tenhle prvni prispevek taky posledni, nebo ne. Nepripada mi to zajimave, ale psat prispevek na blog je mensi problem nez po dvou mesicich zjistovat, jak se ovladat Destiny na Xboxu. Plan by ovsem byl — sem tam dat dohromady par poznatku, ktere jsem si z foceni odnesl. At uz co se tyce ovladani fotaku, foceni samotneho nebo toho, co a kde je k foceni v Praze.